Milé budoucí a stávající maminky,
nyní vás všechny zdravím již také jako maminka.
Musím se přiznat, že mi trvalo delší dobu, než jsem ten nádherný přiliv emocí zpracovala, ale do dnešních dnů nechápu, jak může najednou člověk cítit tak nekonečnou lásku.
Poslední příběh končil tím, že náš syn Bertík bojoval na JIP, kde ho umístili pár minut po porodu do inkubátoru. Bohužel neproběhlo přiložení k prsu, jelikož Bertík ihned potřeboval dechovou podporu a teplo inkubátoru, další dny (vlastně týdny) bylo tedy mojí hlavní náplní pravidelné odsávání kapek mateřského mléka. U předčasných porodů, navíc bez přiložení, se mléko spouští mnohem hůře a chce to velké usílí, aby maminka kojení “rozjela”.
Už jsem vám psala o nutnosti podání krevní transfuze, jelikož jsem ztratila větší množství krve a už v těhotenství jsem byla výrazně chudokrevná. Transfuze byla ale životabudič a já se cítila po porodu každým dnem lépe a lépe – z fyzického hlediska. Sice mě bolelo šité porodní poranění, ale i když jsem poté měla v kuse sedět tři hodiny na tvrdé židli u inkubátoru, tak mi bolest byla úplně jedno. Pro maminku je jediná podstatná věc, a to, aby bylo miminko v pořádku. V průběhu celého toho těžkého období, kdy mě ovládal strach o Bertíčka jsem si stále opakovala, že jsem byla před nástupem komplikací v těhotenství malicherná a řešila jsem v životě nepodstatné maličkosti. Vyčítala jsem manželovi, že je moc v práci nebo že mi nedával dost najevo svou lásku, nebo jsem se stresovala tím, jak vypadám. Tehdy jsem si řekla, že už nikdy pro mě nebudou takové “maličkosti” důležité, ale musím se přiznat, že i když si myslím, že jsem prošla vnitřně velkou transformací, že nyní zase občas škobrtnu a zase mě to svádí k tomu, že řeším nepodstatné. I když vím, že mám vedle sebe nejlepšího muže na planetě, kterému vděčím za to, jak jsme vše zvládli. Ale zpět k Bertíkovi.
Měli jsme obrovské štěstí, protože na to, jak brzy se B. narodil (32+0), tak měl moc hezké porodní míry – 1745g a 45cm. V inkubátoru měl dechovou podporu nosními brýlečkami, do žilky mu šla výživa a krmil se do sondy odstříkaným mateřským mlékem. Zvláště u nedonošených dětí je mateřské mléko velmi přínosné kvůli svému vysokému obsahu protilátek. Nedonošené děti mají téměř nulovou imunitu. Proto stále tolik bojuji o kojení. A přiznám se, že se také nechci vzdát toho blízkého kontaktu s miminkem. Pokud by měl umělé mléko, tak mu ho může dát kdokoliv, ale maminka je mateřským mlékem jedinečná a musí být stále nablízku. Chápu ženy, které se musí vrátit do práce nebo se prostě rozhodnou, že to udělají jinak. Ale já jsem nesmírně toužila po dítěti a nyní je on a manžel můj totální středobod. I když se na mě rodina dívá zvláštně, oni sami sloužili x služeb měsíčně a mamka se vracela po šestinedělí zpět do práce. Ale tento čas s maličkým mi nikdo nevrátí.
Bertík se po pár dnech dopracoval k silné žloutence a byl velmi apatický, zcela bez energie, pořád spinkal. Když mrkal, tak strašně pomaličku, dokázal mi uchopit ručičkou prst, ale jen velmi jemně. Bylo to naše miminko do dlaně. V té době nám ale přišlo, že je tak strašně silný a dokonalý a vlastně velký. Já ze své pozice pediatra, a také mé nešťastné povahy, jsem za vším viděla komplikace a špatnou prognózu. Zachraňoval mě ale stále manžel, který si špatný průběh nepřipouštěl.
Jelikož prvních 10 dní pro mě ve Zlíně neměli místo, tak jsem denně dojížděla na JIP za malým, abych ho klokánkovala. Nejhorší byly potom chvíle, kdy mi ráno lékaři řekli, že se jim malý nezdá, ale výsledky odběrů a informace o jeho stavu jsem se dozvěděla telefonicky o 12 a více hodin později. Jaká byla potom úleva, když se uvolnil pokojíček individualizované péče, kde jsem mohla být s miminkem v inkubátoru ubytovaná a mít ho 24 hodin denně u sebe. Sestřičky a lékaři byli po celou dobu naší hospitalizace naprostí andělé, pomáhali, uklidňovali a neustále mě podporovali v kojení, i když malý vypil pár mililitrů nebo u prsu ihned usnul.
Dny v nemocnici byly velmi náročné, režim jako na vojně, pravidelné krmení, odstříkávání, byla jsem stále vzhůru, protože přeci jen jste v cizím prostředí, jednu chvíli byla na pokoji paní uklízečka, za chvíli ji vystřídala sestřička. Věděla jsem, že musím být trpělivá, ale s přibývajícími týdny to bylo těžší a těžší.
Trápila jsem se tím, že si nemám s kým popovídat, že za námi musí manžel stále jezdit. Ale nebylo jiné cesty než bojovat dále. Bertík se postupně zbavil inkubátoru, v postýlce si držel teplotu sám, poté také dechové podpory a stále zbývala sonda nosíkem do žaludku, kterou se krmil. Přišel 36. týden, což je hranice, kdy se děti mohou pustit domů, ale Bertík stále nechtěl papat. K prsu se přisál, ale ihned usínal. Většina dávky MM šla do sondy. Jelikož jsem už hrozně toužila jít domů, tak jsem mu zkoušela dát ještě mlíčko do stříkačky, ale stále ne a ne zlomit jeho nechuť k samostatnému sání. Byla jsem zoufalá. Ale sestřičky mě stále ujišťovaly, že se to jednoho dne zlomí a bude pít sám. A ten den skutečně přišel – v neděli v noci při pokusech o kojení si Bertík sondu sám vytrhl a od té doby pil z prsu a ze stříkačky. Sice každé krmení trvalo hodinu a půl, ale dávky splnil. A my jsme měli našlápnuto směrem k domovu. Proběhla ještě všechna screeningová vyšetření, pro nevyzrálost kyčlí jsme museli začít se širokým balením (mladší generace ortopedů už ho nepovažuje za zvlášť účinné), z neurologického vyšetření vyplynula nutnost cvičení Vojtovy metody. Toho jsem se bála, jelikož je to metoda velmi účinná, ale pro dítě nepříjemná. Při stlačení reflexních bodů dojde k reakce, ale jelikož to miminko bolí, tak velmi pláče a mamince to rve srdce. Ale samozřejmě jsem dbala pokynů lékaře a s Bertíkem jsme dvakrát denně cvičili.
Bylo pár dní do dovršení 38. týdne a já jsem konečně v jedné ruce držela propouštěcí zprávu a ve druhé vajíčko s malým synečkem. Bylo krásné být po tolika nekonečných týdnech opět doma. I když se přiznám, že první týden jsem byla tak vyčerpaná a vystresovaná z krmení, že jsem si mnohokrát vzpomněla na to, jaký byl luxus mít tam za dveřmi zkušené sestřičky. Ale doma je doma. A každým dnem pil Bertík víc a mně to dodávalo elán. Naše dny byly a jsou koloběh krmení, mého odstříkávání MM, přebalování, boje s bolestmi bříška, masáží bříška, podávání mnoha léků na podporu krvetvorby, vitaminu D, cvičení Vojtovy metody, mazlení, chování, uspávání, vstávání a slz štěstí. Toto období je velmi náročné, každá maminka to jistě potvrdí, ale zároveň jsem nebyla v životě šťastnější. Mám vše po čem jsem toužila – svou vlastní rodinu. Nyní se často dívám na fotky a pláču nad tím, jakou cestu Bertík ušel, jak neskutečně bojoval. Nikomu na světě bych nepřála, aby prožíval ten strach o předčasně narozené dítě, protože nikde není napsáno, že bude zcela v pořádku. Ale důležité je věřit v ta malinká stvoření, která mají mnohem více síly, než my dospělí.
