Minulý příběh o mém těhotenství končil pozitivním výsledkem těhotenského testu. Začalo velké těšení se, ale zároveň obrovský strach, protože anamnéza byla nepříznivá.
Nicméně já i manžel jsme se snažili být optimisty, v čemž nám nesmírně pomáhala moje paní doktorka. Do 14. týdne jsem fungovala naprosto normálně, denně dlouhé procházky s kočárkem, nevolnosti jen lehounké, cítila jsem se výborně.
Zlom nastal na konci 14. týdne, kdy jsem po náročnější procházce cítila pořádné křeče. Tento stav jsem znala již z dob těhotenství s Bertíkem, proto jsem se vydala na kontrolu.
Potvrdilo se, čeho jsem se bála, čípek opět pracoval a děloha byla až moc akční. Ihned jsem dostala vysokou dávku magnesia a progesteron.
Bylo jasné, co budu muset dělat – klidový režim, bez zvedání Bertíka a všeho toho, co bylo běžnou součástí mého dne. Právě z důvodu předešlé zkušenosti jsem se ale bála cokoliv „porušovat“, protože už jsem dobře věděla, že ač některá pracoviště říkají, že klidový režim nepomáhá, tak mně prostě pomohl (taky toto většinou „radí“ ti, kteří tyto potíže sami neměli).
Bertíkovi jsme tedy den ze dne museli zajistit hlídání – a měli jsme velké štěstí na skvělou chůvu!
Do klidového režimu přišel pozitivní výsledek tzv antierytrocytárních protilátek – provádí se v prvním trimestru. Pokud je v pohodě, ani se o něm nedozvíte. Pozitivní výsledek screeningu je u cca 5 % žen, ale situace, kdy mohou dítěti protilátky škodit se vyskytuje jen u 0,5% plodů – a tím byl náš Matyášek.
Tyto protilátky mohou způsobit těžkou formu hemolytické nemoci novorozence, které se bojíme (jedním z projevů je např silná žloutenka, která je nebezpečná, výpotky v těle…). U plodu se v průběhu těhotenství musí pečlivě sledovat známky anémie – chudokrevnosti. provádí se tak ultrazvukem, ale musíte mít hrozně šikovného gynekologa, který to umí měřit.
Pokud se těžká anémie u plodu potvrdí, musí se provádět transfúze krve přímo do dělohy (plodu by se špatně dařilo).
Těhotenství by s touto diagnózou mělo končit nejpozději do konce 38. týdne. Porod by měl být plánován v perinatologickém centru, aby měl novorozenec ihned specializovanou péči (fototerapie, vymění transfuze, intravenózní imunoglobuliny).
Je to dignoza, která je vzácná, protivná a bojíte se jí celou dobu. Ale které dg ne, když se devět měsíců třepete na zdravé mimi.
Padl 19. týden a já jsem začala masivně krvácet – s tím přišla i diagnóza vcestné placenty (placenta praevia) a s tím i první delší hospitalizace. A od té doby už jste to mohli všichni sledovat, pár dní doma a zase krvácení, kdy jsme se vždy při příjmu dozvěděli, že zde to může skončit a nikdo nám nic nezaručí. Mohlo to začít krvácet kdykoliv a kdekoliv, stačilo, abych se předklonila nebo více chodila. Nic se nedalo predikovat, každé tělo a každé těhotenství je jedinečné.
Čím vic se blížíte konci těhotenství, tím větší je pravděpodobnost, že placenta začne krvácet masivně a nastane tzv. abrupce placenty – její odloučení.
Je velká šance, že se placenta se zvětšováním dělohy vytáhne výše, ale u mě se tak, bohužel, nestalo a krvácela více či méně od 19tt.
Porod byl proto z důvodu protilátek a nebezpečné placenty plánován na 36tt.
Placenta plánování porodu rozhodla sama, „urvala se“. 20. března v podvečer, když za mnou do nemocnice přijel manžel s Bertíkem, a ze mě přímo před nimi najednou valily potoky krve. Takže zvonek na sestřičky, sundání prokrvené košile, nasednout na vozík a valilo se na sál. Doteď vidím Bertíka, jak chápal, že se něco děje a plakal.
Do 10 minut byl Matyášek na světě. Po ulehnutí na operační sál jsem stále dokola prosila paní doktorku z anesteziologie, ať už mě uspí, jinak mě říznou do břicha. Fuj, klepu se ještě teď. Zaživa mě ale, naštěstí, nikdo neřezal:)
Díky za dnešní medicínu, bez ní bych dnes doma neměla své dva zázraky!
