- část příběhu
Když byl Bertíkovi téměř rok, začali jsme s manželem plánovat, co dále. Chtěli jsme oba druhé dítě, manžel si vždy přál mít děti brzy a blízko sobě, aby byly parťáci.
Tak začal kolotoč diskuzí, jak do toho všeho „napasovat“ naše kariéry.
Nakonec jsme se dohodli, že já půjdu od podzimu do práce na částečný úvazek, aby mi utíkaly měsíce k atestaci a můj cíl stát se pediatrem v soukromém sektoru byl blíže.
Chtěla jsem i počkat nějaký čas, až se moje tělo trošku uzdraví a odpočine si od množství hormonů, které jsem do sebe nacpala během celého IVF a udržováním prvního těhotenství.
K dalšímu cyklu jsem chtěla být co nejvíce ok. A taky dát svému tělu šanci, aby se „nakoplo“ samo (začala jsem na tom pracovat intenzivně po porodu Bertíka, Častá otázka od maminek na IG – jak jsem to dělala? Především “vymakaný” jídelníček plný živin, kvalitní doplňky stravy od www.puravia.cz, nedám na ně dopustit, vitamíny mají i pro děti i pro muže, můžete využít mé slevy s kodem “lecimdeti”). Nicméně stejně jsme počítali s tím, že se dalšímu IVF nevyhneme.
Jako by to bylo včera. Byla sobota, konec srpna, když jsme se na výletě s manželem začali bavit o cestování a jízdě na kole s dítětem. Uklidňovala jsem ho, že toto jaro už budeme hodně aktivní a využijeme náš Thule vozík, protože Bertík už je velký a usedí…
V tu chvíli ale zafungoval ženský šestý smysl a hlavou proletěla myšlenka, že bych si možná mohla udělat těhotenský test. Ač jsem měla cyklus hodně nepravidelný, tak nepřišel. Po 10 letech bez menses vás to ale nevyvede z míry.
Doma jsem se v tichosti vytratila na WC, kde se na testu ihned objevily dvě čáry jako dálnice. Roztřepaly se mi ruce. Takový příval strachu a radosti najednou…
Nebyla jsem schopna nic říct, jen jsem šla za manželem, který zrovna přebaloval Bertíka a podala mu pozitivní test.
Objali jsme se a další hodiny mi tekly slzy a řešili jsme, jak překonám strach z komplikací v těhotenství. Bála jsem se, že se nebudu moci o Bertíka starat. Že se budou opakovat potíže jako v prvním těhotenství.
Říká se, že je každé těhotenství jiné. A je to pravda. Začali jsme tedy věřit, že tentokrát už to pro mě bude opravdu to „nejhezčí období v životě ženy“…
Nestalo se tak, nicméně jsem svému tělu neskutečně vděčná, že se dokázalo „nakopnout“ tak moc, že jsem otěhotněla přirozeně.
Tři roky zpět jsem mezi svými diagnózami měla „neplodnost“.
Proto nepřestávejte věřit.
Já už nyní vím, že zázraky se prostě dějí!
Pokračování bude v dalším příspěvku:)
